Když v létě 2020 přišel do Domova Přístav, nesl si za sebou nelehký životní příběh. Postupně ztratil blízké vztahy, zdraví i možnost žít samostatně. Přesto si zachoval něco vzácného – schopnost usmát se na druhého člověka.
Pan Vladimír byl velkým milovníkem pěších výletů. Po okolí Šumperka nachodil desítky kilometrů a často překvapoval i zkušené turisty. S úsměvem jsme mu proto říkali náš „Forrest Gump“.
Po těžkém úrazu ale přišel o část nohy a postupně se stal odkázaným na invalidní vozík a později na lůžko. Svět, který dříve poznával na dlouhých cestách, se zúžil na jeden pokoj.
Nemluvil už mnoho, špatně slyšel a komunikace pro něj byla obtížná. Přesto vnímal blízkost druhých. Často stačilo pohlazení po ruce, milé slovo nebo chvíle tiché přítomnosti. Jeho úsměv někdy řekl víc než dlouhý rozhovor.
Na sklonku života neměl kolem sebe velkou rodinu ani široký okruh přátel. Měl ale lidi z Přístavu – pracovníky a další obyvatele, kteří s ním sdíleli každodenní život.
Pan Vladimír nám připomněl, že člověk má svou hodnotu i tehdy, když už nemůže chodit, pracovat ani mluvit. Že každý potřebuje člověka. A že i ten, kdo péči přijímá, může druhé obohacovat svou přítomností, důvěrou a lidskostí.
Po více než dvou letech společného života pan Vladimír 10. října 2022 zemřel. Zůstal po něm tichý pokoj, ale také vzpomínka, která nás učí být všímavější, trpělivější a laskavější.
Díky dárcům mohou lidé jako pan Vladimír najít v Přístavu nejen střechu nad hlavou, ale také blízkost a někoho, kdo s nimi zůstane.
(foto je pouze ilustrační)
(foto je pouze ilustrační)
Chcete podpořit naši práci, abychom mohli pomáhat lidem jako pan Vladimír?