Někdy má pomoc velmi viditelnou podobu – třeba když někdo poseká trávu, opraví dveře nebo pomůže s přípravou občerstvení. V našem komunitním centru však za každou z těchto činností vidíme konkrétní lidské osudy, příběhy změny a nových začátků.

Náš dobrovolník Michal k nám poprvé přišel před 6 lety v době, kdy se sám potřeboval odrazit ode dna a najít pevnou půdu pod nohama. A dnes? I když si stále nese následky svého minulého života, jeho životní perspektiva má hodně odlišnou trajektorii. Má totiž za sebou několik stovek hodin poctivé dobrovolnické činnosti. Je to člověk, bez kterého by provoz komunitního centra nefungoval zdaleka tak hladce. Pravidelný řád, nářadí v ruce a vědomí, že je pro ostatní užitečný, mu navíc dávají sílu držet v životě ten správný směr. Toto je otevřený rozhovor o tom, jaké to je postavit se znovu na vlastní nohy a proč má smysl podporovat místo, kde se z příjemce pomoci stal ten, kdo pomáhá.

Michale, Vy jste byl do svých 18 let hodně ponořen do světa sportu – aktivně jste se věnoval hned dvěma – tenisu a fotbalu. Pak se ale něco zadrhlo, že?

Ano, je to tak, nějak se to zamotalo v ten složitý čas dospívání a do toho ty divoké devadesátky. Na ta následující léta fakt nejsem pyšný, ale čas vrátit nelze.

Chcete být konkrétnější?

Drogy a jiné kotrmelce, a nakonec i tři roky v kriminále. Díky Bohu je ta doba už za mnou, ale ne všechny následky je možné vymazat.   

Naštěstí Vaše sestra u sportu vydržela a hodně toho dokázala.

Sestra je opravdu jiný příběh, je to bývalá olympijská reprezentantka, mistryně Evropy a úspěšná trenérka české reprezentace. Obdivuju, co všechno dokázala a jsem rád, že dělá dobře to, co ji baví. 

Jaké byly Vaše dobrovolnické začátky v Armádě spásy?

Bylo to, popravdě řečeno, pozvolné, protože dát směr životu v troskách není úplně snadné. Než jsem byl schopný užitečně se zapojit, potřeboval jsem pomoc já. A to stálo lidi kolem mě hodně energie a trpělivosti.

Ale podařilo se!?  

Ale jo, i když ani teď dokonalý nejsem. Mám tady své místo, a i přes moji minulost je se mnou jednáno s respektem i nepředstíranou vděčností. Jsem rád, že to, co dělám, má smysl a lidé si toho váží.

Co přesně tady v komunitním centru Armády spásy děláte?

Úplně nejraději sekám v areálu trávu – od konce dubna až do podzimu. Ale věnuju se podle potřeby i dalším věcem jako jsou drobné opravy nebo pomoc s tím, co je zrovna potřeba – například pomoc s tříděním oblečení.

Váš koordinátor mi říkal, že díky zdravotním obtížím, které vás trápí, budete muset alespoň na nějaký čas odložit práci se sekačkou.

Je to tak, že svou nejoblíbenější činnost zrovna dělat nemůžu, ale to neznamená, že nejsou další činnosti, do kterých se můžu zapojit. Klidně pomůžu s úklidem nebo připravuju kávu pro seniory, kteří se v našem centru pravidelně schází, a také si s nimi povídám.

Dokážete si po těch letech představit, že byste sem, do komunitního centra, přestal docházet?

Já jsem si to tady zamiloval a už bez toho vlastně nemůžu být. Zvykl jsem si a určitě by mi to hodně chybělo, kdybych musel skončit. Jsou tu milí lidé, a i díky nim mám v životě stabilitu, kterou jsem dlouho neměl.