Pomoc druhým pro něj byla naprosto přirozená

Major Bohuslav Bureš patřil k výrazným osobnostem Armády spásy v Československu. Jaký byl jako člověk, dnes připomíná jeho vnuk Jaroslav Veselý.

„Byl to úžasný, rovný člověk, který vždycky říkal, co si myslel,“ vzpomíná Jaroslav Veselý. „Miloval svoji manželku, celý život byli spolu a zůstal jí věrný až do konce. Byli nerozluční.“

Právě vztah s manželkou a společně sdílená víra tvořily pevný základ jejich života. Nebyli to jen partneři, ale skutečný tým, který držel při sobě ve všech situacích. „V tomhle si byli hodně podobní a krásně se doplňovali,“ dodává Jaroslav Veselý.

Jejich síla se naplno ukázala i v rodinném příběhu. Společně přijali do péče dceru Helenku, jejíž maminka s babičkou, které ji vychovávaly, byly zastřeleny před jejíma očima na konci války v Jesenici u Prahy. Tatínek, sudetský Němec, jim padl v roce 1941 u Stalingradu. Dali jí domov, bezpečí a hodnoty, o které přišla. „Snažili se jí dát zázemí a normální život. Zajistili péči i pro její dva sourozence, bratry Zdeňka a Josefa, o které se postarali jejich kamarádi, manželé Stárkovi. Všechny tři osiřelé děti se tak mohly navštěvovat a měly možnost vyrůstat de facto opět společně. Jejich zlaté srdce jsem vždycky považoval za něco výjimečného,“ popisuje Jaroslav Veselý.

Víra byla pro Bohuslava Bureše středem všeho. Spolu s manželkou, která byla také majorkou Armády spásy, působili jako kazatelé. Neopustil ji ani v době komunistického režimu, kdy byl kvůli svému přesvědčení pod tlakem a musel čelit výslechům. „Nikdy ji nezradil,“ zdůrazňuje jeho vnuk. Režim jim dokonce zakazoval nosit uniformu Armády spásy, kterou měli doma, ale nesměli ji veřejně obléknout. I to pro ně bylo velmi těžké.

Pomoc druhým pro ně přitom nebyla ničím mimořádným. Byla samozřejmostí. „Oni to nebrali jako pomoc. Bylo pro ně normální se s někým rozdělit o jídlo nebo pomoci člověku, který to zrovna potřeboval,“ vysvětluje Jaroslav Veselý.

A nešlo o slova, ale o každodenní realitu. Když k nim někdo přišel a potřeboval pomoc, podělili se s ním o to, co měli – i když sami neměli dost. Stávalo se, že dali jídlo někomu jinému a oni sami pak nejedli. „Pro ně to bylo přirozené. Nikdy o tom nemluvili jako o něčem výjimečném,“ doplňuje Jaroslav Veselý.

Jejich život byl skromný, někdy velmi chudý. Žili jednoduše, často doslova od výplaty k výplatě, která byla pro kazatele velmi nízká. Bohuslav Bureš si proto přivydělával malováním obrázků, většinou krajinek, do nichž věřícím rád vpisoval verše z Bible. Mnoho rodin ze sborů, kde působil, je má dodnes doma. Přesto si nikdy nestěžovali. „Nikdy jsem dědu neslyšel říct, že by se měl špatně. Brali život takový, jaký je,“ podotýká Jaroslav Veselý.

Po zákazu Armády spásy v Československu spojili svůj další život se službou v Evangelické církvi metodistické, do níž vstoupili v roce 1950. Působili ve sboru v Praze 2 a Bohuslav Bureš později sloužil také v Litoměřicích, kde se věnoval rozsáhlé farnosti. I po odchodu do důchodu se do služby vracel a spolu s manželkou dále vypomáhali tam, kde bylo potřeba.

Vedle toho byl Bohuslav Bureš člověkem pevných zásad. Nelhal, neuhýbal a držel se hodnot, kterým věřil. Ty se snažil předávat i dál – ve své rodině i mezi lidmi, se kterými se setkával. „Snažil se lidem ukazovat, že to, co dělá on, mohou dělat i oni – být k sobě vstřícní, umět odpouštět a pomáhat,“ uzavírá jeho vnuk.

Dnes nese jeho jméno centrum sociálních služeb Armády spásy v Praze. Pro Jaroslava Veselého je to připomínka životního postoje, který jeho dědeček zastával. „Pro něj byl celý život službou. Tak to chápal,“ shrnuje.

Spolu s manželkou jsou pochováni na Vinohradském hřbitově v levém rohu sekce 16, hned u hřbitovní zdi, kam jim lze přijít vzdát tichý hold.

Na otázku, co by mu dnes chtěl říct, odpovídá jednoduše:
„Že jsem ho měl rád. A že jsem si vážil toho, jací s babičkou byli.“

Zaujal vás tento článek? Celý rozhovor si můžete přečíst zde.